Šumava i Pošumaví, to jsou hory a kopce, kterým se musel život podřídit. Toto prostředí formovalo způsob obživy i mezilidské vztahy. Prostý šumavský lid byl odedávna zvyklý na těžkou práci a nelehké osudy. Silná vůle a odvaha jim pomáhala přežít každodenní divočinu nástrah a pastí. Právě drsné podmínky a boj o přežití byly v mnohých případech příčinou sporů mezi lidmi. Rvačky, násilí, loupeže či znásilnění, to všechno vedlo k tomu, že občas docházelo ke smutným a v konečném důsledku i k tragickým událostem.
Kriminální činy plnily šumavská periodika. Jména a příjmení pachatelů trestných činů byla většinou z důvodu společenského pranýřování zveřejňována. Mezi nejčastější příčiny sporů patřil především alkohol, peníze, majetek nebo žárlivost. Ve své nové knize Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo za příběhy poohlíží klatovská rodačka Lucie Oudová (*1985), která pracuje se seniory.
„Pracuji v Charitě Horažďovice v pečovatelské službě jako sociální pracovnice. Při psaní pamětí do knihy jsem využívala právě zkušeností z práce se seniory. Upřímně, někteří vidí svou rodinu jen zřídka, takže byli šťastní, když si mohli popovídat, zavzpomínat a mnohdy se i svěřit. Často porovnávali i svou dobu s tou dnešní. Co se týče psaní obecně, k tomu jsem se dostala teprve nedávno, v době rodičovské dovolené před deseti lety. Moje první kniha Dary Pošumaví byla určená pro rodiny s dětmi. Teprve poté jsem začala sbírat pověsti, dobové denní zprávy a vyprávění ze šumavského prostředí,“ prozradila maminka dvou dětí Lucie Oudová ke vzniku novinky o 104 stranách, které ilustrovala Veronika Víchová.
První kniha Dary Pošumaví vsázela na přírodu a její léčivé účinky. Zaměřovala se na zdraví, duševní pohodu, mezilidské vztahy a tradice a zvyky na našem území. Novinka Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo je na rozdíl od první knihy zaměřená spíše na těžší život na Šumavě. V publikaci totiž kromě humorných příběhů najde čtenář i tragické osudy zdejších lidí. Skládá se z vyprávění pamětníků, úryvků z regionálních dobových periodik a šumavských pověstí.
„Naše životy jsou o rovnováze. Někdy je smutno, jindy zas veselo. A tak to na tom světě prostě chodí! Poslouchejme vyprávění starých lidí, mají nám co říct. Zajímejme se o dobové prameny, jsou dědictvím našich předků. Nesmíme zapomínat,“ říká Lucie Oudová.
Knižní novinku Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo je možné zakoupit u všech velkých knihkupců za 279 Kč. Poptávat ji můžete i při výletu na Roubenku Zámyšl – ubytování na Šumavě, kde je možné po domluvě (e-mail: lu.oudova@seznam.cz) zároveň i žádat věnování nebo podpis autorky.
Ukázka z knihy Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo (Kapitola „Očitá svědectví“)
| Útěk
Stalo se to jednou v neděli na druhou chvalšovickou pouť, myslím, že to bylo ve dvaačtyřicátém roce. Pan farář byl zrovna u nás na obědě. Mně bylo deset let. Šla jsem od oběda ven a na zápraží byl nějaký cizí muž a ptal se mě, jestli by mohl dostat kousek chleba. Vrátila jsem se tedy zpátky do kuchyně a říkala jsem tatínkovi: „Tatínku, je tady nějakej žebrák a chtěl by chleba.“ Tatínek tedy vstal od stolu a šel se podívat ven. Slyšeli jsme až do kuchyně, jak s údivem povídá: „Jardo, jsi to ty?“ Žebrákovi se rázem rozzářily smutné oči. Tatínek v něm okamžitě poznal svého starého známého. Jarda držel v ruce polorozpadlé boty s dřevěnou podrážkou. Jeho nohy byly plné modřin a boláků, otevřené do živého masa. Byl unavený, hladový a zesláblý. Vyprávěl tatínkovi, že byl totálně nasazený v Norimberku. Když spojenci začali město bombardovat, rozhodl se utéct. K cestě za svobodou mu pomohl kanál, byla to pro něho jediná bezpečná úniková trasa. Tou se dostal z města pryč. Domů na rodnou Šumavu už zbývalo bezmála 250 km. Vidina domova, rodiny a přátel ho hnala pořád vpřed. Cestou plnou deště, nerovného terénu, strachu z prozrazení, na nohou, které ho sotva nesly. Přesto však pořád trpělivě šel, a to až do samotných Chvalšovic. Maminka s tatínkem dali Jardovi najíst, převázali mu nohy a dali suché oblečení. Tatínek ho pak v podvečer odvezl bryčkou domů, k jeho rodině. Do konce války se tatínkův starý známý skrýval na Šumavě u svých přátel a příbuzných. Neustále měnil svoji pozici, aby ho gestapo nenašlo. Měl obrovské štěstí, vždy se mu podařilo včas utéct a zachránit si tak holý život. Jarda mého tatínka přežil. Pamatuji se, že když měl tatínek pohřeb, tak Jarda přišel k nám domů. Ve světnici byla otevřená rakev. Jarda u ní stál a děkoval mému tatínkovi za vše, co pro něho udělal. Marie Trojanová, Zámyšl
|
David Peltán, PR Senioři v krajích